Terénní exkurze 2.B

V době přijímacích zkoušek zamířila třída 2.B do Lužických hor na terénní zeměpisnou exkurzi.
Ve dnech 17.-19. dubna absolvovala třída 2.B terénní exkurzi na skautskou základnu Selešku situovanou na úpatí vrcholu Hvozd v Lužických horách. Program byl zaměřen na osvojení základů práce s GPS, orientaci v terénu a geocaching. Tyto dovednosti si studenti vyzkoušeli v praxi při vycházce na Hvozd a hledání kešek v okolí chaty. V rámci večerního programu jsem shlédli dokumentární film ČT Vítejte v srdci Evropy o problematice vnímání uprchlické krize u nás a diskutovali jsme o roli a funkci médií v dnešní době. I přes poměrně chladné dubnové počasí se akce vydařila a studenti se vrátili plní prožitků, což dosvědčují i níže připojená svědectví.
Fotografie z akce naleznete zde.

Jan Divišek

V neděli 17. 4. 2016 jsme vyrazili z Jablonného v Podještědí blátivou cestou na chatu Seleška v Lužických horách. Po vlastní večeři jsme zhlédli krátký dokument Vítejte v srdci Evropy a diskutovali o tématu přijímání uprchlíku v České republice.
Následující den jsme započali krátkou instruktáží o používání GPS navigací, se kterými jsme se vydali na exkurzi na Hvozd, kde na nás čekal nový kamarád – kočka Tiger. Po návratu zpět na chatu jsme si dali výborné Milánské špagety, které připravili Ti, co nemohli jít na Hvozd (ze zdravotních důvodů). Odpoledne jsme zužitkovali znalosti používání GPS navigací při hledání cache ve skupinách. Po návratu všech skupin na chatu jsme společnými silami zapálili oheň pomocí pochodně. K večeři jsme si opekli klobásy a hermelíny. Večerní zábavná hra Hospodský kvíz byla velmi vyrovnaná, neboť vítězové vyhráli pouze 0,5 bodu. Den jsme zakončili zpěvem za doprovodu kytar.
Po úterní snídani jsme začali s organizovaným úklidem celé Selešky. Při hře na ptačí rodinky jsme soutěžili o bonbony. Před odchodem jsme si rozdělili zbytek potravin. Zpáteční cesta uběhla rychle a všichni jsme se spokojeni dopravili domů.

Jana Štolbová, 2.B

Mé první obavy začaly již v pátek. Na výlet totiž jedu jen já a moje nejlepší kamarádka Jitka, zbytek naší holčičí party, která čítá 6 holek, zůstává v Liberci. V neděli vystupujeme z vlaku na nádraží v Jablonném a jde se. Před námi je prý 7kilometrová cesta, která zpočátku vypadá, jak čerstvě zorané pole na které týden pršelo. Hrdě se pereme s každou louží a hroudou bahna, poté přichází příjemnější cesta lesem. Avšak to bych nebyla já, kdyby se tu neobjevil problém – zjišťuji, že mi z kapsy vypadl telefon. Telefon je můj asi pátý – ten minulý mi mimochodem ukradli – a tak táhnu svoji kamarádku zpět. Jenže jsme poslední a celou cestu jsme si my dvě udržovaly dost velký odstup od zbytku třídy. Moje kamarádka propadá šílenství, zatímco já hladově hledám svůj telefon. Hurá – našel se. Dále pokračujeme cestou, o které si myslíme, že je ta správná. Naštěstí pro nás běží pan učitel a dovádí nás do chaty. Obdivuji jeho nervy – srší optimismem. Celý večer strávíme živou a podle našeho učitele i ukázněnou diskusí na téma imigranti. Z diskuse si odnáším poznatek, že televize je zlo a imigranti klienti. Druhý den po úspěšném výletu na Hvozd a perné práci s GPS navigací čeká mě a moji kamarádku další bojový úkol – hledání kešek. Jsem mírně znepokojená tím, že nás učitelé nechávají jít samotné do lesa (tím myslím mě a moji kamarádku, zbytek třídy s orientací očividně problém nemá). První kešku jsme úspěšně našly i když je Jíťa trochu naštvaná, protože jsem nedokázala skrýt radost z nalezení pokladu a křičím: Jé koukej – tady je! Načež se moji spolužáci rozbíhají za námi a mají ušetřen jeden úkol. Najít další kešku je trochu větší problém. Přemáhám se a lezu do bunkru, kterého jsem se vždycky bála. Po půl hodině neúspěšného hledání si se zbytkem sil sedáme do trávy a odpočíváme. Jsou čtyři hodiny, když s údivem zjišťujeme, že jsme samy a zbytek třídy už je na chatě. Takže zadáváme do GPS navigace cestu na Selešku a snažíme se prodrat domů skrz všemožné keře, stromy a dokonce i lesní školku. Jíťa chytá hysterický záchvat – asi podceňuje moje síly a tak skoro s brekem voláme spolužákovi, aby pro nás přišel. Zjišťujeme, že bloudíme pouze 300 metrů od chaty, a když se zničenými výrazy a spokojeným výrazem našeho spolužáka dorážíme do chaty tak se nám učitelé jen smějí. Zbytek večera strávíme příjemným povídáním a opékáním buřtů a hermelínů. Jelikož jsme se s Jíťou poučily – druhý den celou cestu zpět jdeme PRVNÍ až do konce a já poprvé cítím úspěch, že jsme naší třídu dovedly překvapivě správně na nádraží.

Sofie Roubínková, 2.B

 

20160417_174501 20160418_110456 20160418_171326 20160419_113637